Single Post

Ráda bych vás dnes pozvala k setkání, které s velkou pravděpodobností může alespoň jednou zažít každý z nás. S laskavým svolením té dnes už dospělé ženy se tu chci pokusit o vhled do života oběti sexuálního zneužití v dětství. Slovo oběť se mi nepíše úplně lehce, ale o tom vlastně všechno další bude… A bude toho moc. O tématu zneužití se mluví hodně, o hledání řešení se toho ale na internetu ani v knihách moc nedozvíte. Pojďme spolu hledat odpověď na otázku proč…

Zavřete oči a zkuste si představit, jak se vás sexuálně dotýká váš otec nebo bratr, dědeček, strýc, teta, babička, máma… vyberte si a jen to na okamžik zkuste. Možná to ani nejde, možná vám to mozek ani nedovolí…pokud ano, pocity mohou být různé, ale to základní už chápete. Buď víte a je vám hodně zle, a nebo nevíte a je vám taky zle… nikomu nenarušenému není třeba vysvětlovat proč, nějak to víme…

.

Sedí proti mně a nervozně se usmívá. Víme už dlouho, o čem budeme mluvit, ale skutečně ty dveře do neznáma otevřít je tak těžké! Zkouším ji rozmluvit nějakou nepřímou otázkou a daří se, úplně slyším to vrzání starých pantů, pomalu krok za krokem jsme tam, zpátky v tom pokoji. Tak teď se jen chytit za ruce a vydržet. Vypráví a mně po celém těle přejíždí vlny husí kůže. Jsem s tou malou krásnou důvěřivou holčičkou a dívám se na vše jejíma dětskýma očima, prožívám s ní její zmatení, stud, naprostou nechápavost, rozčarování, zklamání…. všechno najednou. Pamatuje si úplně všechy detaily, všechna slova. Přes dvacet let o TOM mlčela, bylo TO přece tajemství. A přesto je obraz dokonale jasný. K zešílení nepochopitelný. K pláči ostrý. I když, ona teď nepláče. Něco ve mně říká, že by to bylo dobré, ale vím, že všechno má svůj čas a všechno se stalo tak dávno, že je třeba právě nejvíc obrovské spousty trpělivosti… teď už není kam spěchat.
Nyní tedy jen vypráví, jakoby to všechno byl nějaký film, který viděla a stál za starou belu. A i dneska je, stejně jako tehdy, zmatená a nad spoustou věcí bezradně kroutí hlavou…
„Jak to mohl udělat? Jak mohl říct to, co řekl? Jak s tím může žít? Jak jsem mohla vydržet to neříct mamce?“ Ještě neví, na jak dlouhou cestu zpátky k sobě se tím vyprávěním a otázkami vydává, kolik dalších dveří si jimi otevře, jakou sílu dá těm slovům a pocitům, když je vysloví, když po tolika letech dá svým myšlenkám hlas a zvuk, reálnou podobu. Neví, ale první nejdůležitější krok udělala. Už není hodná holčička, už nehraje hru na společné tajemství, co se nikomu neříká, už si nechce hrát na to, že se nic nestalo a že táta za TO vlastně možná trochu nemohl… mluví o té hrůze a já vidím, jak z ní napětí pomalu odchází a v její Pandořině skříňce se dělá světlo a vchází čerstvý vzduch, shnilé kousky vylétají ven a přiznávají barvu. Je odvážná a skvělá.

Možná váš mozek touží po detailech, chce znát okolnosti a míru a počet opakování, jakoby potřeboval racionální informace, aby mohl zase racionálně celou věc uchopit a nějak rozlousknout… Ne, o tom to teď a tady vůbec není. I tahle mě znovu svými slovy a pocity ujišťuje, že je úplně jedno, CO konkrétně se stalo, nejde ani o to, CO se konkrétně nestalo. Pro okamžité odhalení a pochopení toho, kdo je vinen, není třeba sebemenších detailů, měřítka bolestivosti, trvalosti, jakákoliv měřítka nejsou vůbec důležitá. Důležité je pouze to, že tuto šílenou smůlu přežila. Tahle navíc vyrostla v nádhernou ženu, dokonalou maminku a spokojenou manželku. Nikdy nepila, nebrala drogy a nesebepoškozovala se tak, jak to oběti takových činů často dělávají. Ano, všechny (všichni) jsou sice obětí agresorů a deprivantů, ale zdaleka ne všichni jimi nezůstávají navždy. Mnoho z těch mlčících jimi přestane být, když musí odhalit příčinu své nemoci, když se musí postavit čelem partnerské či rodičovské krizi. A tihle lidé nakonec touto zkušeností vyrostou.

Chtělo by se vám zacpat si uši, pustit si veselou písničku, zkusit si namluvit, že je to jen ošklivý příběh z knihy, filmová zápletka, že si to vymyslela, že se jí to zdálo, že to nafoukla, že ho vyprovokovala, že byl opilý…. možná vás někoho napadne ještě nějaká další pitomost, kterou se snažíme přesvědčit sami sebe, že takové věci se nedějí, že svět není takové místo s takovými lidmi… To přece není možné, takový hodný chlap… a proč o tom ta holka tak dlouho nikomu neřekla? Není to divné?

Kdybychom tak dokázali jen nepřemýšlet, naslouchat, spoluprožít a pak sdílet to všechno! Kdybychom dokázali alespoň v první chvíli nekonat, nehledat řešení, nechat své odmítavé výbuchy emocí a jen nesli to její celoživotní břemeno chviličku s ní! Rychlé soudy a rychlá řešení nám všem jdou. Jsme většinou velmi dobří v udílení rad, kupodivu i v situacích, kterým jsme nikdy sami nečelili. Kdybychom se z lásky k ní dokázali ztišit, hned by nám došlo, jak těžké až nemožné je to někomu říct!

Co vlastně měla říct? Vždyť tomu ani trochu nerozumí! Jen ví, že se jí to nelíbí, ale ten, kdo jí to udělal, je její blízký člověk a tvrdí, že je to v pořádku… nebo vyhrožuje něčím tak hrozným, že byste ani vy nepípli ani za nic… Jste dítě a zčistajasna z vás někdo udělá dospělého, řešíte pocity a otázky dospělých. Tohle není váš svět a vy mu nemůžete rozumět. A tak mlčíte, je to přece tajemství. Nevíte zatím, co by se mohlo při jeho prozrazení stát, ale jisté je, že nic hezkého. Přinejmenším by se vám nechtělo všechno vyprávět, nebylo to ani trochu hezké, jen pouhá myšlenka na to vás rozklepe a rozesmutní. Pak rostete a už si umíte trochu domyslet, co by se mohlo stát.. Tak teď se teprve začnete bát! A bojíte se den za dnem, tolik byste se o ten svůj strach chtěli podělit. Ale s kým? Všichni budou chtít něco udělat a toho se bojíte nejvíc. Nejvíc to chcete a nejvíc se toho bojíte. Někdy vás dokonce napadne, že na to tajemství vlastně nejste sám. Ví o tom ještě ON. A někdy se přistihnete, že ho litujete. Ten musí mít hrozný život s takovým tajemstvím. Chudák…Kdo nezažil, nepochopí, vím. Ale přijmout je to nutné, tak to prostě je, přesně takové obranné mechanismy naše mysl používá, abychom se nezbláznili. Stal se z vás pomalu jiný člověk, odlišujete se od vrstevníků, v něčem jste úplně jinde, slova na to nejsou, ale je to tak.
Představujete si stokrát a tisíckrát, jak jdete za mámou, všechno jí to řeknete a konečně se vybrečíte a ona vás obejme. Ano, to by vám stačilo. Jenže máma bude určitě šílet. Může říkat spoustu věcí, může vás donutit, abyste všechno řekla tátovi do očí, protože on bude určitě zapírat. Může vás rovnou odvézt na policii a vy to bude říkat znovu a možná něco řeknete špatně a táta řekne, že lžete, je to už dlouho… Máma může zavolat babičce a budou TO vědět všichni. Až se s nimi uvidím, budou TO všichni vědět, uvidí TO na mě, budou o TOM přemýšlet. Nic už nebude jako dřív. Naše rodina už nebude jako dřív. Kvůli vám. Ne, ne, chce se vám křičet, to není kvůli tomu dítěti, to je kvůli tomu tátovi! Ano, ano, máte pravdu, to on jí způsobil to trápení, to on rozbil rodinu a všechen klid. Ano, ale… byla by třeba vaše rodina skutečně schopná přijmout takovou věc s maximálním ohledem na oběť?
Musíte ji přece ochránit, aby se věc už nikdy nemohla opakovat! Tak co s tím chlapem? Vymazat ze světa, říkáte si. Chci, abyste si zkusili představit, že pachatelem je vaše dítě, byť už dospělé, ale vaše dítě. Udělalo něco moc špatného, někomu ublížilo, ale vy ho znáte od narození a víte o něm všechno… Ano, rázem je to těžší s tím střílením a kastrováním… Tak alespoň do vězení s ním, musí přece nést trest za to všechno… a rychle, rychle! Jen ten, kdo to zažil, ví, jak bolestivý, k zešílení trapný je celý proces, který má agresora dostat do vězení.

Zachytila jsem jen malilinkou část z věcí, okolností, které souvisí s takovým odhalením. Snad ale stačí na to, abychom pochopili, proč oběť mlčí..

„Proč jsem to těch 20 let nikomu neřekla? Styděla jsem se. Všichni by se na mě dívali a už by TO věděli. Chtěla jsem to někomu říct, ale nebylo komu. Musel to být někdo, kdo nezná nikoho z rodiny, protože jinak bylo provalení jisté a já se bála. Musel to být někdo, kdo mi nebude radit a jen mě vyslechne, ale jak začít hovor na takové téma? A zase jsem nechtěla, aby to byl někdo úplně cizí, protože jsem nevěděla, co vlastně chci říct… je to tak těžké.. A co by mi teď po těch dvaceti letech pomohlo?“ ptá se a chvíli přemýšlí…
„Pomohlo by mi, kdyby mě maminka dokázala jen vyslechnout a zůstat přitom se mnou. Kdyby dokázala hned nedělat žádná rychlá řešení a dát mi čas, abych o všech dalších krocích rozhodovala sama.Přála bych si, aby pochopila, že jsem se jí nemohla svěřit dřív, i když jsem tolik chtěla. Přála bych si, aby dokázala mě a sebe nesoudit a jen být se mnou. Vím, že se tomu nedalo nijak zabránit, že nikdo kromě mého táty za to nenese žádnou odpovědnost a jsem na tu malou holčičku pyšná, že tehdy dokázala udělat to, co udělala, protože dnes už jako dospělá chápu, jak těžko se hledá řešení.“

Bude to ještě trvat, téhle na pohled vyrovnané, ale uvnitř rozechvělé a nejisté ženě, bude se dál léčit, jako se léčila posledních 20 let. Nyní to asi půjde lépe. Ale je na začátku… Na konci může stát velmi silná žena s hlubokým vhledem a pochopením pro podobně postižené oběti. Slovo oběť se mi nepíše lehce, jak už víte. Nyní už asi tušíte proč. Vždy záleží na postoji, který k celé věci zaujmeme.
Tak jako obětí autonehody nebudeme celý život, zase sedneme za volant nebo vedle řidiče a znovu vyrazíme. A i když možná budeme v určitých situacích cítit nebezpečí víc či dřív než ti, co nikdy nebourali, nemusí to být nutně negativní. Někdy naopak… moc dobře si uvědomujeme tenkou hranici života a smrti, a proto máme obavy z nezodpovědnosti těch nevědomých. Zkušenost zůstává a v mnoha situacích se projeví, jsou to detaily, obrazy, věty, které z mozku vyšlou signál a na vteřiny vyřadí tělo z provozu. Ale člověk je může využít pozitivně, pro větší bezpečí své i svých blízkých. Tak jako každou zkušenost. Samozřejmě, že lepší by bylo, kdyby se to nestávalo, ale stává, takže pojďme místo brblání raději hledat řešení…

Každá čtvrtá žena se u nás stala terčem násilí. U mužů (především chlapců) se předpokládá podobný počet, jen oznamování je kvůli stereotypům mizivé.

V Čechách nahlásí tento čin jen 3 % obětí.

Zatím jako společnost jen řešíme následky, pomáháme obětem, snažíme se efektivně odhalovat agresory. Prevence? Něco člověk ovlivnit svým chováním může, ale někdy nás prostě potká strašná smůla… jedinou efektivní prevencí je zdravá společnost, kde se počet deprivantů sníží zdravým a přirozeným těhotenstvím, porodem a následnou péčí o miminko a respektem ke všem bytostem na minimum.

Každý z agresorů byl dítětem, malým chlapcem či dívkou. Každý z nich má matku, rostl v její děloze, vnímal všechny její pocity, byl porozen, vychováván.. Z tohoto důvodu jsem dulou, pečuji a podporuji ženy v tomto období… Proto je to tak důležité. Vyrovnaná maminka, respekt k mateřství, těhotenství, porodu, matce, dítěti, jejich lásce.. Kruh se totiž nakonec vždy uzavře.

Ptejme se ale alespoň zatím, zda víme, zda nás někdo učí, jak naslouchat a pomoci blízkému člověku, který se na nás obrátí.
Ptejme se zatím, zda nás v souvislosti s jakýmkoli násilím takového druhu nesvazují předsudky a stereotypy. Co o tom vlastně víme? Učí se o tom na školách?
Ptejme se, zda se policisté, zdravotníci a sociální pracovníci učí, které věty se obětem NIKDY neříkají.

Ptejme se zatím, zda agresoři ví, co obětem způsobují, když je jen nerespektně využijí pro ukojení své násilnické a mocenské potřeby. Jedna z nich se mu po pětadvaceti letech se vším ve svém dopise svěřila..

Už je to dost dlouho, abych Ti mohla vše napsat se skutečným odstupem. Ne, nezapomněla jsem na nic. Jsi mi odporný stejně jako tehdy. Jen bezmoc a bolest se v průběhu let měnila ve vztek a pak, chtěla jsem napsat, že v soucit nad tvou ubohostí, ale to mě asi teprve čeká … dnes už se ti chci jen vyhnout, nechci slyšet tvé jméno, připomínat si tvůj obličej.. byly doby, kdy jsem tě chtěla zabít, rozbít ti něčím hlavu, abys nebyl… jakoby tvé zmizení mohlo vymazat tu věc z mého života, uff, vím, že to nebylo hezké, ale byla to etapa mého léčení z tebe… dnes už není proč, vše, cos mě měl naučit, jsi mě snad už naučil a nemusím si špinit ruce násilím stejně jako ty, abych došla klidu.. Naopak, díky tobě mohu dnes tolik… Mohu rozumět ženám, které mají potíže se milovat, dosáhnout orgasmu a přijmout muže jako svůj ostrov bezpečí, protože jim někdo jako ty tuto možnost vzal. Mohu rozumět ženám, které se nedokážou radovat ze života, svého těla, protože jsi ho svou hrubostí zlomil a potrhal. Mohu rozumět ženám, které hledají řešení v drogách, alkoholu, závislostech, protože jsou opuštěné a ztracené, protože jim někdo jako ty vyrval kořeny. Mohu rozumět ženám, které agresory, jako jsi ty, omlouvají a hledají chybu v sobě, ve svém chování, protože to mozek prostě zkouší, aby mohl v takovém světě, kde jsou lidé jako ty, žít. Mohu rozumět ženám, které se svěří svým matkám a ty je strašlivě nepochopitelnou větou odrazí ze strachu, že by to všechno mohla být pravda. Mohu rozumět ženám, které vedou promiskuitní život, protože trvalého vztahu nejsou schopny, protože se bojí se vázat ze strachu, že by znovu mohly prožít ten pocit opuštění a prázdnoty, který v nich zůstal po té hrůze s někým jako ty. Mohu rozumět ženám, které se stále umývají a mají pocit ušpiněnosti, protože někdo jako ty, jejich tělo zneužil jako hadr, pošpinil a zahodil. Mohu rozumět ženám, které zbytečně riskují svůj život a zdraví, protože jejich hranice byly hrubýma rukama jako jsou ty tvé posunuty až k sebedestrukci. Mohu rozumět ženám, které mají veliké zdravotní potíže, rakoviny dělohy, vaječníku, močového měchýře a prsů, protože nemohou přijmout své ženství, tolik je zničila bezohledná surovost a nerespekt násilníků, jako jsi ty. Mohu rozumět ženám, které se bojí počít dítě, protože se bojí, že by také mohlo jednou potkat někoho jako jsi ty. Mohu rozumět ženám, které pak mají o své děti větší strach než jiné, protože vědí, čeho jsou lidé jako ty schopni. Mohu rozumět ženám, které se pokusí o sebevraždu, dokonají ji, nebo se alespoň k smrti či nemoci trápí, nejí, nespí, protože jim bezohledný surovec jako ty vzal duši. Mohu jim rozumět, protože vším tímhle si mé tělo nebo duše prošly.

Nějak tuším, že v úplné podstatě nešlo o sex. Chtěl jsi mít převahu a měls ji. Proč asi? Nezajímá mě, jestli jsi jako dítě trpěl, jestli ti někdo ublížil a ty vše jen vracíš, protože neumíš jinak. Je mi jedno, jestli už jsi se narodil nemocný. Tohle všechno je mi jedno, musí být, protože jsi byl tehdy dospělý, ženatý, otec a já byla slabší, zranitelná. Přes to všechno, čím jsi ovlivnil každou minutu mého života, nepodařilo se ti ale rozbít mi můj svět. Dnes jsem šťastná. Ty nikdy nebudeš. Nevěřím, že po tom, co jsi udělal a já jsem ti napsala, bys mohl.Odpuštění? Vlastně mě zatím ani nenapadlo, že by lidé jako ty, kteří zneužívají a znásilňují, stáli o odpuštění. Ale kdyby ano, nevím, jestli v této situaci má to slovo stejný význam jako jindy.. Zatím myslím, že spíš ne. Je to jako žít dva životy a pak říct, že ten jeden prostě škrtám. Toho zatím nejsem schopná.