Léčba a návrat některých dříve prodělaných potíží se děje podle pravidel nazvaných Heringovy zákony. Americký homeopat minulého století Constantin Hering je odvodil z pozorování účinku homeopatického léku na nemocné.
Ozdravující akce má postupovat:
a) Z nitra ven. To znamená, že nejdříve jsou homeopaticky uzdravovány vnitřní hluboce uložené problémy. Např. vážné psychické potíže. Později „léčebná vlna“, ozdravující reakce na lék, postupuje k povrchu od mysli k emocím, pak k fyzickým orgánům, přičemž dříve se uzdravuje mozek a vnitřní orgány, naposledy pak kůže, vlasy atp. S tímto principem souvisí i to, že nejdříve se zotavují orgány nejdůležitější pro život člověka (třeba mozek, játra, ledviny), později méně významné periferijní oblasti (vyrážky, bradavice, rýma, padání vlasů atp.).
b) Léčebný efekt se projevuje shora dolů. Třeba u ekzému pokrývajícího celý povrch těla nejdříve ustupuje na obličeji, pak na krku, později na těle a nakonec na končetinách. c) Symptomy ustupují nebo se dočasně reverzně znovu objeví a pak samy ustupují v opačném časovém sledu, než se objevily. Nejdříve tedy mizí nejčerstvější potíže, nejpozději nejstarší.
Proces popsaný v Heringových zákonech je obvykle výsledkem jednorázového podání léku o vysoké potenci. Heringovy zákony jsou velmi důležité pro sledování vývoje případu. Pokud by se vyvíjel jinak, např. nejdříve by zmizely povrchové symptomy, třeba vyrážka, a vnitřní symptomy , třeba bolesti hlavy, by zůstaly nedotčeny, je to varovný signál, případ se podle zákonů nevyvíjí a je nutno hledat vhodnější, bližší lék, podobnější pacientově patologii. Současný lék má pravděpodobně jen potlačující efekt a to je jeden z největších nešvarů, jaké homeopatie zná. Proto o něm ještě bude řeč. Důležitý je popis účinků jednotlivých léků, obsažený v knize nazvané homeopatická Materia medica. Tato kniha je základní diagnostickou pomůckou homeopata. Srovnáním symptomů, které projevuje pacient, se symptomy popsanými v Materii medice pod jednotlivými léky, dojde k výběru nejpodobnějšího léku, similima, který má schopnost případ vyléčit. Materií medik je v současné době velmi mnoho od různých autorů. Klasické materie mediky, tvořící základ homeopatického vědění, vznikaly t. zv. provingem. Homeopaté podávali zdravým osobám nejrůznější látky rostlinného, minerálního, živočišného a jiného původu, uvedené do stavu homeopatické potence. Tyto potencované látky vyvolávaly u zdravých osob specifické změny zdravotního stavu. Žádná ze zkušebních osob nevěděla, jakou látku užívá. Měla však za úkol pečlivě všechny odchylky zdravotního stavu od normálu zaznamenat. Díky velkému počtu těchto provingů pak vznikly popisy léků v materii medice. Jaké symptomy dokáže lék vyvolat u zdravého, takové léčí u nemocného, similia similibus curantur. V materii medice je popis účinků léků na psychiku i na fyzické orgány. Porovnáním konkrétního případu s materií medikou pak homeopat nachází lék pro tento případ. Je třeba dodat, že následky správně provedeného provingu po čase nepříliš dlouhém zcela zanikají, takže zkoušky nepředstavují pro zkušební osoby nebezpečí.
Cílem předchozího popisu bylo podat maximálně koncentrovanou informaci, aby byla hned od počátku syntetická představa, co homeopatie je, o čem vlastně budeme hovořit. Jednalo se o pracovní definici homeopatie. Ještě se u jednotlivých bodů zastavíme a řekneme si podrobněji, jak se věci mají. Zbývá dodat, že definice je obsažena už přímo v názvu metody, který stanovil její objevitel Samuel Hahnemann. Homeo je řecky stejný, pathos pak znamená utrpení, nemoc. Lék je schopen vyvolat stejnou nemoc u zdravého, jakou dokáže léčit u nemocného. Homeopaté nazývají nemoc názvem léku, který je schopen ji vyléčit. Z toho, co jsme si až dosud o homeopatii řekli, dostatečně vyplývá, že homeopatie přináší úplně nový pohled na zdraví a nemoc i na způsob, jak zdraví navrátit či uchovat. Je to pohled velmi odlišný od zavedených a všeobecně známých modelů, ať už z hlediska klasické medicíny, nebo přírodních věd, pohlížejících vesměs na člověka jako na mechanickou hračku, uváděnou do pohybu pouze součinností fyzických příčin. V homeopatii, používající k léčbě nehmotné potence látek, je však za základní příčinu uchovávající zdraví a za místo, odkud vyvěrá patologický sklon, považováno něco jiného. Samuel Hahnemann ve svém Organonu racionální léčby, základním a zakládajícím díle homeopatie, říká v §9: „Ve zdravém stavu je člověk ovládán duchovní životní silou (autokracií), která hmotné tělo (organizmus) oživuje v podobě dynamis a udržuje všechny jeho části v obdivuhodně harmonickém souladu pocitů a činností, takže náš rozumný duch přítomný v našem nitru může tohoto živého, zdravého nástroje svobodně užívat k vyššímu účelu našeho bytí.“ Homeopatie je tudíž jediná idealistická masově prováděná standardní metoda, ověřitelná též pokusem a dokazující, že „idealistický“ není synonymum pro nepraktický. Naopak ukazuje, že zatímco materialistická věda o zdraví a nemoci dospěla k určitým hranicím za něž nemůže (chronické nemoci), právě idealistická homeopatie je blíže realitě lidské existence a je tou správnou a praktickou cestou přinášející prospěch. To, že je homeopatie v polaritě idealistický kontra materialistický jasně na opačné straně než materialistická věda, ale také na opačném pólu myšlení než jaký zaujímá většina populace, je také důvodem, proč je bez uvedení podstatných argumentů často označována za disciplínu kacířsky nedbající platných akademických zákonů a proč ji i mnoho lidí, kteří by ji jinak potřebovali, nepřijímá homeopatie narušuje jejich světový názor. Jestliže jsme dnes svědky změny světového paradigmatu, jestliže pozorujeme, jak materialistické přírodní vědy, od nichž devatenácté století očekávalo osvobození člověka, spíš člověka ničí a zotročují (zbrojení, pokračující znečištění a znehodnocování životního prostředí, ale i vnitřního hodnotového systému lidí, znečištění organizmů léky, drogami podávanými na lékařský předpis), jsme zároveň i svědky nástupu nového myšlení, nového věku, nových hodnot, které mají blízko k lidskému nitru a navazují na prastaré tradice. Sem homeopatie patří.