Hahnemann měl k tomuto bodu okřídlenou větu: „Neléčím nemoci, léčím člověka.“ Myslel tím, že předpis léku je vytvořen podle celkového obrazu člověka od hlavy až k patě, včetně charakteristik mysli, emocí, sociálního chování. Samotný popis lokální nemoci hraje, ač to zní dost neuvěřitelně, poměrně malou roli. Úkolem homeopatie je zlepšit celkový zdravotní stav člověka, zvýšit jeho imunitu, a následkem toho jsou pak odstraněny různé nemoci. Odstraní je organizmus sám. Zlepšení je vždy patrné i v jiných dalších oblastech, než byla konkrétní nemoc, s níž pacient homeopata navštívil. S tím souvisí možnost vyléčení i takových nemocí, které klasická medicína považuje za nevyléčitelné nemocí chronických. Je až neuvěřitelné, u kolika druhů onemocnění klasická medicína otevřeně přiznává připojením výrazu chronický, že je vyléčit neumí, že může jen do určité míry mírnit jejich průběh. A nemusí to být žádný AIDS, nýbrž jen obyčejná chronická rýma, chronický kašel, chronický zánět ledvin, chronický zápal plic, artrózy neboli chronické bolesti a poruchy kloubů, chronické vyrážky na kůži včetně ekzémů, alergie všeho druhu, cukrovka, hemofilie neboli chronická nesrážlivost krve, problémy v genitální oblasti chronické výtoky, impotence, psychické problémy jako nespavost, neustálý strach, úzkost… Mohli bychom pokračovat velmi dlouho a vsadím se, že každý čtenář těchto řádků při poctivém zamyšlení shledá, že nějakou chronickou nemocí trpí buď on sám, nebo některý z jeho blízkých, ale nejčastěji asi nenajde ve svém okolí člověka o němž by mohl říci, že nemá naprosto žádné chronické potíže. Rozšíření chronických nemocí v současné společnosti je extrémní a nemá v historii obdobu. Velmi znepokojující je, že nějakou chronickou potíží, ať už lehkou nebo těžšího rázu, trpí dnes většina dětí, což dříve nebývalo. Zatímco v případě i vážné akutní nemoci má organizmus dost síly na to, aby napravil všechny škody a vrátil se do zdravého stavu, v případě chronické nemoci organizmus už tuto sílu nemá, škody jsou trvalého a nenapravitelného rázu. Proto i lehká chronická nemoc je vždy velmi vážným signálem a varováním. Svědčí o celkové nedostatečnosti organizmu. Chronicky nemocným může spolehlivě a standardními způsoby trvale pomoci pouze homeopatie.
Cílem homeopatické léčby není odstranění bolesti nebo zmenšení výtoku nebo sražení horečky jako u klasického léku i když toto vše homeopatie samozřejmě provádí. Dosažitelným cílem je úplné vyléčení nemoci tak, aby byla zcela odstraněna a pacient už nepotřeboval žádnou další léčbu, žádný další příjem léků, ať klasických nebo homeopatických. U akutní nemoci toho lze (např. v případě horečnaté chřipky) dosáhnout za několik hodin. U chronické nemoci během měsíců nebo i let v závislosti na celkovém stavu pacienta. Jedná se vlastně o postupné nastolení harmonie v organizmu, v mysli i ve fyzických orgánech o navrácení zdraví. Přestože chronické choroby nejsou pro homeopata nutně chronickými (nevyléčitelnými), termín chronická nemoc má v homeopatii velký význam v poněkud jiné souvislosti. Třetím výrazným charakteristickým rysem homeopatie je totiž teorie chronické nemoci. Jedná se o úplně nový pohled na nemoc i zdraví. Jednotlivé časově a místně oddělené potíže a choroby určitého člověka (rýmy, angíny, bolesti hlavy, nespavost… atd.) jsou chápány jako projevy, symptomy, jistého vnitřního patologického sklonu individua, jediné chronické nemoci, odvíjející se od narození až do smrti. Teprve je-li tento chronický patologický sklon odstraněn, vykořeněn, je pacient opravdu zdráv.
Hahnemann nazval tento chronický sklon miasmatem, přičemž miasma rozdělil na tři základní typy: psoru, syfilis a sykosis. V sou-časné době je však převaha těch homeopatů, kteří tvrdí, že dnešní doba přináší nepřeberné množství dalších miasmat (miasma znamená znečištění), takže toto rozdělení poněkud ztratilo na významu. Rozlišení miasmatu nemá též v podstatě skoro žádný vliv pro výběr léku, neboť správný lék je vybírán vždy jen podle totality symptomů. Spíše se ustálil výraz konstituční nemoc (= chronická nemoc) a z toho pak i konstituční lék . Dejme si modelový příklad: U jistého individua probíhá jeho zdravotní vývoj zhruba takto: v dětství opakované rýmy, později období zánětů průdušek, v dospělosti artróza, přecházející do chronického stádia. V tomto období navštíví pacient homeopata a po pečlivém prozkoumání všech psychických a fyzických charakteristik tohoto jedince v současnosti i minulosti, především formou pohovoru, je shledáno nejbližším similimem, nejpodobnějším lékem, Lyco-podium. Jeho symptomatický obraz je této patologii nejpodobnější . Po podání Lycopodia např. v potenci C 200 dochází k zastavení chronického úpadku jedince. Kloubní potíže, které byly poslední, zvolna mizí a zároveň se reverzně vracejí některá onemocnění, která pacient prodělal předtím. Tyto navracející se symptomy mají mírnější průběh než původní nemoc a po krátkém čase samy mizí bez jakékoliv přídavné léčby. Na konci léčby, trvající ovšem někdy i léta, je pacient zcela zdráv. Bývá uváděn prožitek „dosud nikdy nepoznaného zdraví“, „psychického i fyzického komfortu“. Zároveň pacient projevuje vysokou odolnost proti všem druhům onemocnění, a to již hned po podání léku, s výjimkou ovšem již dříve prodělaných potíží, spadajících do zmíněného proudu reverzních symptomů. Tyto reverzně projevené symptomy se však vyskytují jen občas a krátkodobě. Vnitřní konstituční nemoc, mající všechny základní charakteristiky Lycopodia, byla „vykořeněna“, byly aktivovány vlastní obranné a hojivé síly, a to díky přesně podanému konstitučnímu léku Lycopodiu. Obranné schopnosti pak přetrvávají ve zdravém stavu i po ukončení léčby. Chronická nemoc, konstituční nemoc, jejíž časově oddělené fyzické projevy jsme uvedli, má název Lycopodium. Jmenuje se stejně jako lék, který ji léčí. K nastartování tohoto léčivého procesu, který provádí organizmus sám jako reakci na podaný lék, stačí často jediné podání léku o vysoké potenci (C 30 a vyšší).