Základní pravdou homeopatické léčby je poučka similia similibus curantur, podobné se léčí podobným. Možná znáte to staré anglické přísloví „sněz chlupy psa, který tě kousnul“. Často ho používají opilci a zdůvodňují si tak zahánění kocoviny malou dávkou stejného alkoholu, který včera pili. Jsou to vlastně přírodní homeopaté. Princip homeopatické léčby byl znám již před tisíciletími. Už řecký lékař Hippokrates používal ve 4. století před n.l. léky s podobnými účinky k léčbě nemocí. Podobné léčil podobným také slavný alchymista šestnáctého století Paracelsus, žijící dlouho i v Čechách. A více či méně uplatňovaly tuto metodu i nesčetné generace babek kořenářek, šamanů a přírodních léčitelů.
V podstatě jde o toto: víme, že například rulík zlomocný, belladonna, vyvolá po požití u zdravého člověka zarudnutí, horečku s rychlým nástupem, bolesti hlavy a v krku, pocení. Jestliže dáte belladonnu člověku, který trpí onemocněním s podobnými příznaky, může být rychle vyléčen. Ovšem pozor! Belladonna je jedovatá. Je tedy nutné dát pokud možno co nejmenší, avšak ještě účinnou dávku, abychom pacientovi neublížili. Jinak by lék mohl mít nebezpečné vedlejší účinky.
A už jsme u druhé základní pravdy je zapotřebí použít co nejmenší dávku léku. Objevitel vědecké homeopatie, německý lékař Samuel Hahnemann, o němž bude mnohokrát řeč později, vyvinul zvláštní ředící postup. Výchozí látku, tinkturu surového léku ( lék rozetřený v lihu), třeba belladonny, doplnil devadesáti devíti díly destilované vody s lihem. Důkladně protřepal a jen jednu setinu obsahu dózy přenesl do další dózy a smíchal s devadesáti devíti díly vody s lihem. A to udělal desetkrát, třicetkrát, ale také i dvousetkrát. Zdravý rozum říká, že ve vodě nezůstalo vůbec nic z původní látky. Říkají to i někteří současní vědci. Homeopaté tvrdí něco jiného: čím je látka zředěnější, tím pronikavější a hlubší má účinek jak na psychiku, tak i na tělo pacienta. A také to dnes a denně dokazují na milionech pacientů. Tady je možná jeden z hlavních zádrhelů, proč mnoho lidí nemůže teoreticky homeopatii strávit. Tito lidé vycházejí z přesvědčení, že lidský život a svět kolem nás už je v zásadě plně vědecky vysvětlen, stačí jen vecpat zbývající záhady do předem připravených šuplíčků. Ale ono se to nedaří. Možná, že pak není chyba v záhadách samotných, ale v nevhodných šuplících. Je třeba vytvořit také šuplata nová, například homeopatická.
Třetí důležitou pravdou homeopatie je zvláštní pojetí nemoci a zdraví. Homeopatický lék nesmí být nikdy předepisován jen podle názvu nemoci, na zcela ohraničenou lokální patologii. Je předepisován podle souhrnu všech psychických a fyzických charakteristik konkrétního jedince. Říká se tomu totalita symptomů. Představme si, že homeopata navštívil pacient s angínou. Bolí ho v krku, má teplotu. Takový údaj by možná stačil klasickému lékaři k tomu, aby předepsal antibiotika. Ale k homeopatickému předepsání je třeba znát mnohem více. Homeopat dobře ví, že není angína jako angína. Někoho bolí spíš vpravo, jiného spíš vlevo, jeden nesnáší horké nápoje, druhý zase studené, jednoho zároveň bolí hlava, ale druhého ne a třetí má ještě navíc zácpu. Jeden má jen lehce zvýšenou teplotu, jiný má čtyřicet stupňů. A k tomu přistupují psychické odlišnosti. Jeden by nejraději ležel a ani se nehnul, druhého byste neudrželi v posteli. Jeden je vzrušený, druhý ochablý. Homeopat dokáže rozlišit šedesát nebo sto druhů angín podle různých zvláštností a specifického průběhu. A na každou tu angínu použije jiný lék. Když je lék takto přesně vybrán a podán, angína i s bolestmi v krku, čepy a horečkami během dvou dnů zmizí. A u dítěte, které trpělo opakovanými angínami, navíc zajistí, aby po dlouhou dobu nedostalo žádnou další. Odstraní vnitřní sklon pacienta k onemocnění angínou. Homeopaté takovému přístupu k diagnóze říkají individualizace.
