Ten krásný tanec života začal o půlnoci z neděle na pondělí. Tedy, začal vlastně už o týden dříve, ale tak polehoučku jako běželo celé těhotenství. Ani nyní nebylo ještě úplně jasné, že děťátko se opravdu vydalo na cestu k nám.
Ležela jsem se starším synem v posteli, protože měl kašel, uklidňovala ho a přikládala mu dlaně na záda, jak se nám tolikrát osvědčilo, a mezitím ťuk, ťuk, ťuk, v pravidelných desetiminutových intervalech se v mé děloze ozýval ten nejmenší.
Ráno jsem obě děti vypravila do školy a pak se snažila v posteli pracovat s vlnami, které přicházely celý den stále po deseti minutách a pomaličku připravovaly moje tělo i mysl na setkání.
Read more
